Ikonoklasmus, obrazoborectví bylo nábožensko-politické hnutí v Byzanci, zaměřené proti uctívání obrazů (ikon).
Ikonoklasmus se stal součást byzantské státní politiky od 20. let 8. stol. (císař Lev III). Ikonoklasmus doprovázen sekularizací klášterního majetku. Na 2. nikajském ekumenickém koncilu v roce 787 byla zrušena rozhodnutí obrazům nepřátelská. Ničení obrazů z náboženských důvodů se dělo rovněž v době reformace (čeští husité v 15. století, kalvinisté zejména ve Švýcarsku, Nizozemsku a Skotsku v 16. století). V některých reformačních církvích (např. Jednota bratrská) zůstal typický trvalý odpor k jakémukoli umění v kostele. Základním principem tohoto postoje je zákaz zobrazení Boha i stvoření, který je vysloven v druhém přikázání Desatera (Exodus, kapitola 20, verš 7), tento zákaz je křesťanskou variantou zákazu uctívání Boha v jeho zobrazeních, tj. před modloslužbou.
Odpůrci obrazů jsou označováni jako ikonoklasté či obrazoborci, jejich zastánci či ctitelé jako ikonodulové.
Význam dalších slov: Calendae, Ikona, Eden, Toaletní papír, Hádanka, Iglú, Dalekohled, Balkon, Hacienda
Informace na yin.cz.